Večery..
Večer je to vždy nejhorší....Žaludek mám jak na vodě, ruce se mi třesou, hlava se mi točí, je mi na omdlení...
Nevím co mám dělat, jak si pomoc...Nejradši bych se rozeběhla a utíkala ty desítky kilometrů, jen proto abych ti před oknem mohla vyřvat jak strašně moc tě miluji...Jenže nejde to...Jediný co dělám je to, že tupě sedím a přemýšlím kdy toho peklo skončí...Mám pocit že nikdy.
Kdyby byl aspoň člověk, co by mě vyslechl, poradil, obejmul a jen zašeptal "neboj, to bude dobrý.." Jenže nikdo takový není..Jsem v tom sama a sama to musím zvládnout...
Pořád si představuju tvojí tvář, dokola a dokola tě v duchu objímám, hladím a líbám jako ve snu...Čím dál víc mi chybíš, není minuta která by nepatřila tobě, není představa ve které nejsi...
Říkám si, kdyby si aspoň trochu věděl co k tobě cítím..Ale co by to změnilo? Nejspíše nic...
Chci toho tolik napsat ale nenacházím proto ty správná slova...