Každé písmeno se mi vrylo do srdce
Dneska jsem šla z práce, když v tom jsem tě potkala..Šel si přímo naproti mě..Ten pocit, když se mi podlomili kolena..."Co teď? Jít nenápadně dál, usmát se, pozdravit?" Jo, to jsem chtěla udělat...Ale nestihla jsem to. Než sem se stačila k nečemu rozhoupat, skočil si do auta a odjel domů...
Měla jsem chuť se rozbrečet na celej areál, nadávat, křičet, bežet za Tebou, chytit tě, obejmout...Neudělala jsem ani jedno. MÍsto toho jsem cítila jak se mi derou slzy do očí, jak se mi motá hlava, jak neovládám své tělo...Musela jsem se oklepat a jít! Když jsem spadla na dno, musím se zvednout...
Slzy ale bohužel zadržovat dlouho nejde..Stačilo málo, jedna smutná písnička a vodopád slz se mi hrnul z očí..Jako by ho nikdo nedokázal zastavit, jen ten, kdo ho způsobil..Pořad jsem měla tvůj obrázek před očima, pořad jsem viděla jak mě ignoruješ, jak mě ani nepozdravíš, jak jsem pro tebe vzduch..Čím víc se mi rylo do srdce jak nikdy nebudeš můj, nikdy..A ono to strašně bolelo..:( Citíla jsem každé písmeno, každou hlásku, citíla jsem krev, jak se mi hrne z čerstvých ran...Všechno jsem citíla a ty netušíš, jak moc mě to bolelo..