Co teď?
Denně si říkám že bych se na tebe měla vykašlat, držet se od tebe dál a prostě tě pustit z hlavy...Ale jak to udělat..? Chvílema mám pocit, že to zvládnu, že už se nikdy nebudu kvůli tobě trápit ale pak přijde jediná představa tebe a veškeré zakazující pocity jsou pryč...Co si ale budeme povídat..Mám vůbec šanci? A chci být tou sviní co rozvrátí rodinu? Ne nechci...Já chci jen být tak stejně milována, jako je on mnou...
Chvílemi mám ale strašný strach, že se na to přijde co k němu citím..Že někdo pozná jak se na něj zamilovaně koukám, jak na se na něj snažím navázat řeč, jak se rozhlížím, jestli ho neuvidím...Kvůli tomuto se bojím i někoho zeptat na jeho číslo, protože by asi každému bylo divné, proč zrovna já chci jeho číslo..Tohle jsou muka a strach v jednom...Kdyby se na to přišlo, byl by z toho nesmírnej průser...A to je i důvod proč tu píši inkognito..Ani jméno, ani práce, nic...Protože nikdo z okolí se to nesmí dozvědět...Tohle není mladá láska, kdy miluji někoho nezadanýho ale on mě ne..Tohle by mohlo rozvrátit životy...